Trocha exotiky nikdy neškodí. Když se to ale týká Afriky a něčí dvacetileté dcery, je hnedle o čem mluvit. Nedílnou součástí naší zářiové cesty na vlastní pěst do Maroka se tak stala také diplomatická mise u rodičů ...

Vše se nakonec podařilo se a my mohli 4.9.2001 ráno odletět přes Paříž do Casablancy. Díky dobrému času ( přílet v poledne ) a dobře vyvedené Lonely Planet jsme se snadno a rychle dostali na vlakové nádraží, které je součástí letištní haly. Zdejší lidi jsou asi docela zvyklí na cizince, a tak mluví docela dobře anglicky. Nacpali jsme se do pěkně naštosovanýho vlaku a vyrazili rovnou do Marrakeche. Tohle město, jak se později ukázalo, si nás naprosto získalo. Klimatizovaným vlakem jsme už po chvilce projížděli kamenitou pustinou protkanou stuhami chodníčků od mul, oslů a mopedů. Šokoval nás nepořádek ve městech. Hromady odpadků nebudou nikdy působit dobře a pokud připočtu poletující černé igelitové pytlíky, tu a tam zachycené v keřích, zdá se být obraz velmi pravdivý.

MARRAKECH
Bylo si však potřeba zvykat i jinak. Už ve vlaku jsme pochopili, že tento svět bude pro nás Slovany tak trochu jiný. Chlapi tu chodili v pyžamech a špičatejch pantoflích a co chvíli se modlili. Jeden z nich, seděl naproti nám, se cestou z Casablancy modlil minimálně dvakrát.

Během dalších dvou dnů jsme se naučili nereagovat na každé oslovení či nabídku, zjistili skutečnou hodnotu základních potravin, aby nás nikdo pokud možno nikdo nenatáhnul a začali směle smlouvat. Všude a o všem. Někde jsem četl, že Marokánci jsou nejlepší obchodníci na světě a musím uznat že na tom, zejména po návštěvě Fésu, něco bude.

Podle Lonely Planet jsme se ubytovali v hotelu Ali, ale vydrželi jsme jen jednu noc. Za 150 Dh za dvoják jsme později bydleli i dva dny v nepoměrně lepších podmínkách. Večer jsme ještě vyšli na náměstí Djama El Fna. Nestačili jsme se dívat kolem sebe. Všude plno kejklířů, obchodníků, vetešníků, taxíků a hlavně lidí! Uvážíme-li, že ještě ráno jsme se klepali zimou na Ruzyni, je dojem naprosto jedenečnej. Dali jsme si výbornej pomerančovej džus a šli do hajan.

HIGH ATLAS
Hnedle druhej den jsme při hledání novýho hotelu potkali Kláru s Jirkou a rozhodli se pro společnou cestu do hor. Až na malý incident na štaflu taxíků, kdy jsme téměř vystoupili z usmlouvanýho auta kvůli dodatečný ceně za bágly, jsme po dvou hodinách dorazili přes Asni do Imlilu.

Cestování je kapitola sama pro sebe. Po městech jezdí malý Petit taxíky, na delší vzdálenosti potom starý mercedesy piana, vždy plně obsazený, což znamená řidič plus šest pasažérů. Z Asni pak hodně rozbitou cestou do Imlilu jezdí stará mercedes dodávka, s nedýchatelným vzduchem a 25 ti lidmi uvnitř ( z toho jeden zvracející ) a třema kaskadérama na střeše.

V Imlilu jsme se dohodli v hotelu Etoiule de Toubkal na přenocování u nich na zahradě za 15 Dh/os. a v klídku do večera nabírali síly na naši cestu za sluníčkem.

Vyrazili jsme v 6,30. Prašná cesta se motala pořád vzhůru. Čím výš jsme se dostávali, tím krásnější ty hory byly. Lucčiny problémy s tlakem ale nečekal nikdo, a tak jsme se radši asi ze 2000 m vrátili zpátky do Imlilu a navečer i do Marrakeche. Heslo dne: skokan zelený ... :-)) To bylo tak:

V Marrakechi jsme se zdrželi ještě dva dny v hotelu Sindi Sud, což je asi nejlepší hotel ve městě. Vřele doporučujeme zejména střechu. Naposledy jsme vyšli dýchat atmosféru El Fny a druhý den ráno vyrazili směr Todra Gorge.

SOUTĚSKA TODRA
Cesta do Tinerhiru v poklidu ubíhala. Projížděli jsme nádhernou krajinou a ani jsme si nevšimli, že tolik stoupáme. Autobus, jehož jedinou klimatizací byly rozbitý okna, byl plnej lidí. Ještě před posledním sedlem začala Lucie znovu omdlévat. Bodejť by ne, ve dvou a půl tisících ještě nebyla. Ztrácel se jí svět, před očima jen žlutý kruhy a vidina pěkně dlouhý cesty před námi. Pomohla až voda a kýženej sjezd zatáčkami do údolí.

Rodince před námi však serpentiny starosti spíš přidělaly. Když žaludeční bouře začal hlásit I třetí potomek, tatík musel odhodit I poslední zbytky ostýchavosti a jal se vyměňovat plné pytlíky za prázdné rychlostí, jež by se směle rovnala vlkovi v ruské hře Elektronika někde kolem skore 500 …

Navečer jsme se ubytovali v kempu Le Lac nad Tinerhirem. Musím říct, že tohle místo nám oběma hodně přirostlo k srdci. Druhej den ráno jsme vyšli po silnici vzhůru ke skalám. Sama cesta stojí za to, natož potom soutěska. Skály tu ční do výšky 300 m, protéká tu osvěžující říčka a nejuzší místo má 10 m. Monumentální! Bohudík jsme vyšli brzo ráno a vyhli se předpolednímu nájezdu turistů. Krásně jsme se prošli až co nám stačila voda a udělali nádherný fotky. Cestou zpět jsme se dali do řeči s Benem a Karin a nakonec, konstatujíc, že mládí se rozhoduje dynamicky, kvapně sbalili stan a odjeli s nima autem do Erfoudu.

ERFOUD A ERG GHEBI
Už na příjezdu do města odchytávali taxikáři cizince a dohazovali nám cestu teréňákama do pouště. Samosebou nás lanařili i na velbloudy, ale jejich ceny (komplet za 700 Dh) nás doslova odrazovaly. Plánovali jsme si pohodovej večer, dobrý jídlo a odpočinek. Taky jsme si říkali, že cestu zvládnem sami Benovým fiatem ( Fehler In Allen Teilen, Fuer Italiener Ausgereichte Technik ). Pak jsme ale náhodou ve městě na křižovatce potkali chlápka z restaurace Osaka, kterej nám nejenom nabídnul rozumnou cenu za odvoz jeepem do pouště (25 Dh./ os.), ale i za camel trip - 450 Dh. Rozhodnout jsme se museli rychle. Před pátou jsme ale naskákali k němu do auta a pěknou rychlostí vyrazili na kamenitý pláně. ( Ještě, že jsme nedokonali naši myšlenku o vlastní dopravě. Daleko bysme asi nedojeli ... ) Usmlouvali jsme s Luckou cenu za camel trip na 300 Dh. a za hodinku už jsme seděli na hřbetech velbloudů a razili další dvě hodiny směrem do nitra pouště, pryč od světel i od zbytků civilizace. Přivíral jsem oči před poletujícím pískem, pohupoval se v rytmu pochodujícího tvora a sledoval neskutečně bohatou noční oblohu. Připadal jsem si jako nějaký obchodník před dvěma třemi sty lety. Monotónnost chůze velbloudů mě stále víc v tom dojmu utvrzovala.

Konečně jsme z vrcholku duny spatřili malý světýlko, ze kterýho se vyklubal berberskej stan, kde už na nás čekala večeře a posezení nad čajem s chlapama jak vystřiženejma z Mayovek. Naši Berbeři se docela dobře bavili, pořád si dobírali naše holky, dávali jim svoje jména, takže jsem v noci spal vedle Fatimy :-))

Vstávali jsme brzo. Velbloudi v klidu pofrkávali a na východě všechno oznamovalo východ slunce. Sundali jsme sandály a běhali a skákali po dunách jako malý děti. Nakonec jsme vylezli na nejvyšší dunu nad táborem a už se jen kochali výhledem. Všude bylo absolutní ticho. Vítr se utišil a všude kolem byly jenom hory písku. Pak to začlo. Sluníčko nakouklo, chvíli jako by se rozmejšlelo, jestli má anebo ne, ale potom vyskočilo bez okolků a dalo se na cestu na západ. Poušť úplně změnila barvu do tmavě červena a zbylý stíny vytvářely krásný scenérie. Nikdo nemluvil, všichni jsme jenom bez řeči zírali na tu nádheru.

Ještě před desátou jsme zase nasedli do sedel a vrátili se zpět do Erfoudu. Byl to krásnej výlet a poušť nám připravila doživotní zážitky a pocity.

Mimochodem - pro zájemce o totéž - musím přidat, že jízda na velbloudu není žádnej med. Po dvou hodinách v sedle vás začne neskutečně bolet prdel, polovykloubené nohy odmítají službu a i to velbloudí našlapování na úplně napnutý a tím pádem i nepružný přední nohy se taky po nějaký době přejí.

MĚSTA NA SEVERU - Fés
Rozloučili jsme se s Benem a Karin, pozvali je do Prahy na jarní návštěvu ( sakra už by tu někdy měli bejt ... ) a s konstatováním, že v Erfoudu nic není, ještě večer odjeli krásným busem do Fésu.

Podle průvodce je to jediné středověké fungující město na světě. Hotely v medině jsou ale vážně dost hnusný, takže jsme dali za vděk menšímu hotýlku asi 15 minut chůze odtud.

Byl však 11.9.2001. Párkrát jsem zahlídnul dopravní letadlo bourající do nějakýho mrakodrapu, ale protože zprávy byly v arabštině, nevěděl jsem prakticky nic. Až jeden obchodník, u kterýho jsem si koupil buben, nás pozval k sobě domů a anglicky nám vše vysvětlil. A byli jsme v háji. Ne že by nám uzrovna někdo usiloval o život, ale nemuseli jsme se dostat domů. Za internet jsme začali utrácet daleko víc, než dříve. Když USA vyhlásili válku terorismu a Taliban naznačil islámskou svatou válku, zejména Lucčiny rodiče začali doma zřejmě propadat panice. Hlásili jsme každej náš pohyb, ale postupně i zjišťovat, že v Maroku nám nebezpečí nehrozí. Užili jsme si tu dva dny a popojeli do Meknes.

Meknes
Tohle město si nás naprosto získalo nejen díky výbornýmu jídlu v restaurantu Ekonomique na hlavní ulici v medině, ale zejména blízkostí 1800 let strarých vykopávek Volubilis. Jednodenní výlet jsme zvládli za 3 Dh. ( 12 Kč !!! ) na osobu, když jsme se tam dostali místní dopravou a zpátky stopem na korbě pick-upu. Byla to nádhera. Viděli jsme neuvěřitelný stavby a navíc si opět začali naši cestu pořádně užívat. Smlouvali jsme ceny jen tak ze sportu, bavili se s lidma a radovali se z toho, že se u nás neobjevila žádná ponorka, ačkoliv jsme spolu trávili už dva tejdny 24 hodin denně a jedli mnohdy i jednou lžicí ...

Prohlídli jsme si ještě mauzoleum Moulay Idrise a vyrazili k Atlantiku.

Salé
Zbývalo nám ještě pár dní do odletu, a tak jsme se rozhodli, že je strávíme pěkně v klídku na atlantických plážích. Rozložili jsme si stan v jediným stínu v kempu v Salé a odtud vyráželi opět místní dopravou za koupáním. Na pláži des Nations jsme při skákání do nádhernejch vln a sledování surfařů vzpomínali na nepřívětivé podzimní plískanice v Čechách, ale i na to, že už se domů vážně docela těšíme. Den před odletem jsme dojeli do Casablancy, abysme si prohlídli druhou největší mešitu na světě ( Koutubia ) a druhý den už známou cestou přejeli vlakem na letiště.

V Praze na nás čekali Lucčiny rodiče. Nemusím snad připomínat, jak velkou radost měli, že nás vidí. Sice trochu pohublý, ale zato zdravý a v pořádku, zpátky doma.

P.S. Přípravy na naši další cestu do USA a do Mexika zdají se nyní býti v plném proudu, maminko ... :-))