Když jsem na podzim 2000 zjistil, kam všude se dá letět s GTS, moc dlouho jsem neváhal a hned za týden v pondělí koupil letenku do Caracasu. Nechal jsem se oočkovat proti žlutý zimnici a břišnímu tyfu ( žloutenku jsem nestih´) a vzal první tabletu antimalarik. Byl to humus takovýho kalibru, ze jsem ve dvě ráno zvracel jako Alík. Takhle zle mi ještě nikdy v životě nebylo. Brácha seděl na posteli, máma ve dveřích a já se klepal na posteli v zimnici a pokoušel se přečíst vedlejší příznaky tech hnusnejch tablet. Nikdo nevěděl, co se děje a já jsem jen slyšel: brácha, vyser se na to, zahoď letenku a zůstaň doma. Stojí ti to za to? Stálo a já hned ráno, to už mi bylo dobře, odjel do Prahy. To byla středa.

Ve čtvrtek začali pouštět v rádiu zprávy, že je Venezuela pro individuální turistiku nebezpečná, a že se tam stahujou kolumbijský teroristi.
No fajn. Hned jsem volal do Venezuely na ambasádu, co je na tom pravdy a tam mi to jenom potvrdili. Obratem jsem volal na Lufthansu, jestli jako můžu vrátit letenky, ale to už samozřejmě nešlo. Noo, přemluvil mě ale můj kámoš z Mexika, ať prostě letím a že to dobře dopadne. Do jedný v noci jsem balil a rano v 5:30 vypadnul směrem na letiště.

Jako by mi někdo psal scénář, téměř jsem letadlo nestihnul. Kvůli ranním spojům a situacím, kdy mi všechno odjíždělo před nosem, jsem přišel na Ruzyň v 6:50, 10 minut před odletem letadla. Můj let už ani nebyl na obrazovkách, takže jsem si nechal poradit a stihl ještě maníka, kterej právě zavíral patřičnou přepážku. Ale vzali mě. Těsně za mnou uzavírali průchod do letadla… Dokonce jsem navíc letěl v business class, protože moje sedadlo už stačili prodat :-)). Fajn.

SETKÁNÍ VE FRANKFURTU
Pěkně jsme se tu sešli, jen co je pravda. Díky nápadně stejnejm letenkám a krosnám naprdnutejm k prasknutí nemůže bejt o našem původu ani cíli žádných pochyb. - „Nazdárek Češi," povídám zvesela dvojičce přibližne stejně vypadajících trampíků.
- „Čau, tak se to tu vážně začíná slejzat. Já jsem Michal a tohle je Ondra. Někde tu ještě pobíhá Martin. Toho jsme tu potkali stejně jako tebe."
- „Kam chcete jet?" ptám se. „A jste pořadně vopíchaný od doktorek?"
- „Nó, nic moc," odpověděl s potutelným úsměvem Ondřej. „Snad jen tady Michal má jeden sestřel. Co ty? Žloutenku máš?"
- „Nestih jsem ji ..., „ povídám po pravdě. - „Neboj, mít budeš ...", zasmečoval si zdarma Ondra. „A to máš s sebou jen takovýhle žebradlo, jo?" začali se oba strefovat do mýho 9 kg báglu.
- „Hm, jak jinak. Utíkat se mi s ním bude asi líp než vám. Ale vy podle všeho peníze na nosiče máte, že?"
Kecali jsme o všem možným. O trasách, o zkušenostech, o ženskejch ... takhle ten čas na letišti ubíhá vždycky nejlíp.
- „Čautě chalani," a hele, bratia :-))), „ako nósitě tieto tělné peniažienky? Pod slipami?" a přiložil si ji na břicho.
- „Víš, to podle toho, kde nosíš slipy ..." naletěl další. „Ale buď dobrý," pokynul mu rukou na pozdrav Ondřej. O tom, že tenhle výlet nebude sranda, jsem přestal pochybovat ...

Odlet se chvatně přiblížil. Vypadal jsem „dobře", absolutne nezajímavě. Nikde nic, co by se dalo ukrást. Začali se rojit černovlasý a snědý hošani, a proto, vzhledem k tomu, kam mám vlastně namířeno, schovávám i hodinky. Snědý a černovlasý krásky mi ale samozřejmě nevadí, to dá rozum. Jen bych asi ale neměl tolik valit oči. Myslím si, že jsem připraven na přílet, avšak červík pochybnost přesto hlodá o sto sest. Nevěřit nikomu a dávat pozor. Poslední zprávy Radia City a naší ambasády ve Venezuele o přicházejících kolumbijskych gerilách, a tedy i nedoporučení individuální turistiky, nejsou přiliš povzbudivé. Snad to zvládnu.

Letiště v Caracasu byl pro mně naprostej šok. Všechno je tam vystavěný z betonu, žádnej nátěr, ale díky našemu pozdnímu příletu tam aspoň nebylo tolik lidí. Celník byl klasickej morous, neodpověděl téměř ani na pozdrav, naštěstí ani nemrk do báglu a já byl po chvilce volný ...

Vyšel jsem zpoza rohu a strnul. Obklopilo mne strašný vedro a vlhkej fén od moře. Za plůtkama, jaký dost dobře známe z manifestací u nás, stáli všude samý přičmoudlíci a neustále něco pokřikovali a ukazovali. Jen co jsme s klukama vyšli dál, už nás tahali za ruce, za bágly a strašně rychlou španělštinou nabízeli nabízeli taxiky, hotely a podle mně i holky. Dost hrubě jsme je odbyli ( i když jsme měli pěkně nahnáno, slupli by nás jako malinu ) a oni dali pokoj. Dali jsme hlavy do hromady a kuli plány, jak se odsud v deset večer dostaneme. Letiště leží asi 30 km od Caracasu a v noci je pravděpodobně nejlepší spát někde tady. Já nechtěl za žádnejch okolností cestovat sám, a tak jsem trochu změnil plány a odjel s ostatníma do Meridy, do hor ke Kolumbii. A ukázalo se, že jsem udělal moooc dobře. Michal, Ondra a Martin jsou perfektní kluci, Michal se domluví docela dobře španělsky a hlavně ... v jednom kuse jsme se už od Caracasu svíjeli smíchy. Fakt, takhle jsme se asi dlouho hledali ... V Meridě jsme chodili na pivo, na diskotéky, kde jsme tancovali s místníma studentkama a hned měli spoustu přátel. A ty ženský ... to byla pohádka. Byly nádherně snědý a byly neskutečně vitálni. Ale všechno po pořádku ...

A KAM TEĎ?
Na bus terminál jsme se dostali polorozpadlým autem chlápka z letištní cestovní kanceláře až v 11 večer a už nejelo do Meridy nic přímo. Jedno jsme věděli jasně. Za každou cenu musíme vypadnout z Caracasu. Už jsem začínal mít trochu strach, protože jsme kvůli Davidovi pořád smlouvali nižší cenu a chlapíci od autobusů stejně věděli, že jinou možnost, než jet s nima, nemáme. Nakonec jsme si sami koupili u okýnka lístek ( bůh ví, kolik by nás ty šizuňkové natáhli ) do Barquissimetta, našli ten nejhnusnější bus bez klimatizace a po chvilce vyjeli. Měl jsem štěstí. Seděl jsem. Sice jen na takový prosedlý sedačce, ale v porovnání s domorodcema, který stáli, jsem si hověl. Autobus to pěkně pálil a my měli dost štěstí, když jsme se dvakrát téměř nabourali. Poprvý asi řidič usnul a podruhý se něčemu na poslední chvíli vyhejbal. Bylo narváno, plná ulička, všichni ječeli a jedna ženská svůj šok neustála a sesunula se na zem do ulicky hned vedle mne. Nemohla vůbec mluvit ani narovnat nohy. Musel jsem ji pustit sednout, ale to už jsme stejně skoro přestupovali. Samotnou kapitolou bylo odpočívadlo u dálnice. Zastavili jsme na něm asi ve tři ráno a byl to náš první nefalšovaný pohled na Venzuelu. Typicky hlasitá a rytmická hudba, dusno, spousty lidí, špína a mnoho obchodníků s jídlem. Na jídlo jsem neměl ani náladu a tak jsem si jen vyčistil zuby v kapce vody ( naivně jsem doufal, že tím snížím možnost hned na začátku dostat průjem nebo žloutenku ) a vrátil se do busu. V sedm jsme přestoupili na menší autobus a celej den projížděli krásnou krajinou banánovníků, nahatejch dětí, hliněnejch cest a kokosovejch palem. Spát se prostě nedalo. Na rychlou a dost hlasitou hudbu jsem si pomalu začínal zvykat. Po 40 hodinách bez spánku jsme dorazili do hor, do Meridy a kousek od centra našli ubytování za 4000 bolívarů u Daniela a dvou uřvanejch papoušků. Snědli jsme něco zásob a okamžitě usnuli. To už jsme byli jenom čtyři.

Merida je hezký univerzitní město na úpatí And. Samo o sobě leží v nadmořské výšce 1600 m a když nejsou mraky, je vidět Teleferiko ( lanovka ), stoupající do výšky 4800 m.n.m. pod nejvyšší horu Venezuely - Pico Bolivar. Tomu jsem neodolal a hned druhý den si v místní cestovce sjednal průvodce a spolu s Lotyšem Sandisem vyrazil na další 4 dny do hor. Neměl jsem žádný vybavení, stan ani spacák, a tak jsem dal USD 45 na den za „plnou penzi". Myslím, že jsem znovu udělal dobře. Jak se později ukázalo, bez průvodce bych netrefil možná ani půlku trasy. Naše tůra šla přesně podle Lonely planet. Přes La Mucuy, Laguna …., Laguna … pod Bonplan do výšky 4300 m.n.m. Juan, náš průvodce, se dobře vyznal a dost jsme si začínali rozumět. Trochhu ho znervózňovali Michal, Ondra a Martin, kteří šli podle Lonely planet stejnou trasou a vypadalo to, jako bysme šetřili za průvodce tím, že jeden platí a ostatní ho sledujou. Když ale ochutnal v prvním kempu ( 3000 m ) naši slivovici, měli jsme ho na naší straně. Druhý den pochodu jsme měli vyjít k laguně … do výšky 4300 m. Skončil les a my začali šplhat po obrovskejch šutrech. Na závěr jsme prošli nádhernou morénou a se silnejma bolestma hlavy se utábořili. Nad náma se tyčila stěna do výšky 4700 m, bonbónek na zítřek.

Tahle stěna byla poslední pro kluky. Zkusili ji sami ještě než vyšlo slunce, ale byla ukrutná zima a k tomu se přidaly Ondřejovy dýchací problémy s bolestma hlavy a kluci se rozhodli vrátit zpátky do Meridy. Kluci z Polabí a tady běhaj jako kamzíci J Co jsme vyšli za dva dny, seběhli za jeden. Byl to pěknej risk, ale vyšel. My počkali do 10 hodin a v 25 stupňovým horku vyrazili vstříc stěně. Začali jsme omalu, ale já se později rozlezl tak, že jsem ve stěně obešel Juana a zkratkou vylezl přímo anhoru. Bylo krásný počasí a pohled dolů byl fascinující. Napravo jsem viděl ledovcový pole na Pico Humbolt, vlevo potom dvě laguny, který jsme minuli.

Přešli jsme hřeben a téměř neviditelnou stezkou sešli na druhou stranu dolů do 4300 a ještě ten den zpátky do 4800. Tento den byl nejnáročnější a Sandis to odnesl obrovskejma bolestma hlavy díky kterejm už nespal ani minutu. Náš poslední tábor byl 200 výškovejch metrů pod Pico Bolivar a já strávil několik hodin pouhým sledováním okolí. Hlava bolela I mne, ale příští den jako by úplně zmizela. Čekala nás poslední stěna a kolmá spára ve výšce 4800 m. Sandisovi jsme nesli na střídačku batoh a neskutečně šťastný dorazili Teleferikem do Meridy.



Po odpočinku s místníma jsme se vydali ještě na jednu tůru. Přelezli jsme vrcholky ve 4000 m a sešli nádhernou krajinou do Los Nevados. Odtamtud nás odvezl jeep zpátky do Meridy, ale tu cestu do smrti nezapomenu. Jelo se uzoučkou cestičkou na okrajích srázů a strží, brodily se řeky a vyjíždělo neskutečný ... ja po hodině křečí rezignoval, jen jsem seděl vedle řidiče a držel se. Tři hodiny jsme měli zapnutý 4 x 4 a pilot pořád visel z okýnka a na centimetry přesne manévroval.
V Meridě jsme jsme naposledy zašli na pivo a rozloučili se. Michal to měl o to složitější, že se loučil i se ženskou ... :-)

VZHŮRU DO KARIBIKU
Jeli jsme busem ( tentokrát klimatizovaným ) zpátky na sever s tím, že překecáme nějaký rybáře, aby nás hodili na nějaký ostrovy. Konečně Karibik. Přijeli jsme do … , ale moc to na nás dojem neudělalo. Odporný hnusný tlustý černošky, chlapi, prohnilí psi, zaschlý bláto ... docela jsme se bali. Po neskutečnejch procedurách v bance, kde nám 3 hodiny měnili cestovní šeky ( mimochodem, ty jsou ve Venezuele dost na nic, nejlepší je hotovost nebo platební karta a hotovost ) a se na nás každej hladově díval, jsme díky pomoci jednoho místního hoteliéra ( Norberta ) odjeli v podvečer stanovat na asi hodinu plavby vzdalenej ostrov Sombrero. A bylo to super. Nikde nikdo, jen přes den tam občas zakotvila plachetnička ... jinak byl po zbytek dne celej ostrov náš. 40 stupnu na slunci, 25 v noci pri vetriku ... voda tak 28. My čtyři kluci a jedna Švýcarka - skvěle jsme si rozuměli. Hráli jsme různý hry, šnorchlovali, běhali po pláži kolem ostrova, večer topili opatrně oheň ... ráj na zemi. Jen s jídlem jsme to nedořešili. Ukázalo se, že jsme si ho vzali poměrně málo a po dvou dnech jsme byli bez něj. Ale kokosy jsou docela výživný, a tak jsme je jedli k snídani, obědu i večeři. ( A Michal si prožil svou první žaludeční nevolnost :-)) )

Když pro nás přijel náš námořník ( Francesco ), ani se nám zpátky moc nechtělo, ale museli jsme. Cestou jsme kormidelníka pěkně opili becherovkou, ale to bych odbočoval. Přespali jsme u Norberta a rozhodli se podívat ještě na Margaritu. Každej říkal, že je to dobrý místo, ale nás to nenadchlo. Všude samý lidi, dlouhý pláže, komerce na každým kroku a moře - vlny a nic víc. Ubytovali jsme se v Porlamaru za USD 4 na noc a podnikali jednodenní výjezdy k jednotlivejm plážím. Přesto, jednou jsme zašli an pivo a posuďte sami.

PIVKO - z mého dopisu kamarádům:
Zdarec panove, tento zpusob oslav zda se mi ponekud povedomym. Chte nechte musim doplnit, ze nejenom v Australii hraji Cesi prim. Mozna jste nedavno slyseli zpravy o nebezpecnosti individualni turistiky do Venezuely, jez se, a zejmena Caracas, stava utocistem ustupujicich kolumbijskych geril. Co by to ale bylo pro Plsika, ze, a tak jsem pred mesicem vyrazil zjistit, jak to vlastne je. Nejenom, ze se tyto zvesti vubec nepotvrdily, naopak. Perfektne jsme s dalsima dvema Cechama zachlastali v kolumbijsky hospode s mistnima lidma. Takovou akci v takovym prostredi uz asi nezopakuju. Tocily se kolem nas nadherny snedy servirky, ani ne moc hubeny, ani ne moc tlusty a dolejvaly pullitry, jakmile se blizilo dno. S moji spanelstinou to neni moc dobry, ale i presto jsem po nejaky dobe kricel na chlapka naproti, ze je parohac a honic ( hunetero ) a ze mam rad Venezuelu. Bohuzel jsem si tim pozdeji vyslouzil pozornost jedny ze servirek, ktera naprosto nekompromisne nastoupila s pozadavkem, ze chce drink, coz dolozila i svejma kozama zezadu na mym krku. Uz to vazne zacinalo bejt vo drzku. K nasi parici skupine se pridal i majitel hospody, mimochodem teplous jak vysitej, a zacal zdarma servirovat jednohubny podivnyho puvodu. V tu dobu uz jsme pili jen my, Cesi, a jeden mistni, kterej porad jeste kazdy pivo exoval. Ostatni uz jen sedeli a nepritomne zirali kolem, pokrikujic obcas Ujiii, ujiii na servirky. Zdrhnout jsme vazne museli ... Zde vidite, ze nejen v Australii jiz vedi ... Hasta luego, Plsik


Za tři dny jsme se už ale zdekovali do Caracasu, kde jsme měli telefon na jednu holku, co by nás mohla nechat u sebe přespat. A povedlo se to. Neskutečnou náhodou to byla dcera nějaky vlivný rodiny a my si bydleli v milionářský čtvrti, odkud nás Marianela vzala ještě s její kámoškou na večeři a ukázala noční Caracas, jehož počet obyvatel je údajně 3 až 5 milionů! Vyprávěla nám, jak loni touhle dobou umřelo v kopcích okolo při povodních a sesuvech půdy přes 100 000 lidi. Děs a běs.

Pěkně jsme se vyspali a druhej den odpoledne vyrazili už na letiště. Let domů byl naprosto rozílnej od toho prvního. Přes oceán už jen málokdo seděl na místě, všichni chodili bosí po letadle, povídali s každým, kdo se namanul. I zásoby alkoholu ke konci vyschly, ale nikdo nás kupodivu neusměrňoval. Cestou z Frankfurtu do Prahy jsme se s klukama pěkně zpumprdlikovali a bavili jsme celou naši půlku letadla. Všichni se ptali odkud jedem, že jsme tak opálený ( 30.11.2000 ) a hlavne u celníku to bylo dobrý. Vzali nás na rentgen a na drogy. Ale paprsky byly fajn. Konečně jsem našel klíče ... :-)), což celníci nepochopili …

V Praze byla uuukrutna zima a já neměl ani pořádně bundu, ale co. Za to všechno ta následná chřipajzna stála.